Trocha zeměpisu

Orlické hory mají výrazný sklon na polskou stranu, zatímco na straně české se zvolna snižují až do úrodného Polabí, které tvoří Orlická a Východolabská tabule. Tento charakter a sklon je dán jeho vznikem - rozlámáním a vzpříčením zemské kry. (pozn.: Dobře tento charakter uvidíte, budete-li stát na vrcholu Šerlich nad Masarykovou chatou a podíváte se směrem k Velké Deštné) Geologicky jsou hory součástí orlicko - kladského krystalinika. Setkáváme se i s názvem orlicko-sněžnické krystalinikum. Geomorfologicky patří do Sudetské soustavy (podsoustava Střední Sudety) a můžeme je rozdělit do tří částí: Deštenská hornatina, Mladkovská vrchovina a Bukovohorská hornatina. Deštenská hornatina je severozápadní, nejvyšší a plošně nejrozsáhlejší část Orlických hor. Hřeben tvoří od severu Vrchmezí (1084 m), Šerlich (1027 m), Malá Deštná (1090 m), Velká Deštná (1115 m - nejvyšší hora Orlických hor), Jelenka (1097 m), Koruna (1099 m), Homole (1001 m), Tetřevec (1043 m), Kunštátská kaple (1035 m) a Anenský vrch (995 m). Severovýchodní příkrý svah je založen na zlomové tektonické linii. Jihozápadní svahy vybíhají rozsochami, např. Sedloňovský vrch (1050 m), Maruša (1042 m) a Zakletý (991 m), oddělenými přítoky horní Bělé, Zdobnice a Říčky. Hlavními horninami jsou krystalické břidlice (ruly a svory), vzácněji kvarcity a krystalické vápence. V Orlickozáhorské brázdě se zachovaly křídové sedimenty. Mladkovská vrchovina je nejmenší a nejníže položenou částí Orlických hor. Odděluje hornatinu Deštenskou od Bukovohorské. Nadmořská výška zde kromě nejvyšších vrchů Adam (765 m) a Studený (720 m) nepřesahuje 700 m. Hřbet Orlických hor zde protíná Divoká Orlice romantickým údolím tzv. Zemské brány a Tichá Orlice v blízkosti Studenské skály. Bukovohorská hornatina představuje východní výspu Orlických hor, oddělenou hlubokým údolím již vzpomínané Tiché Orlice. Červenovodské sedlo (815 m) ji dělí na severní část, které dominuje Suchý vrch (995 m), a jižní část s Bukovou horou (958 m), která dala této části jméno. Naše pohoří má sourozence v Polsku - Bystřické hory (Góry Bystrzyckie). Protože se na ně budeme často při svých cestách dívat, trochu si je přiblížíme. Tvoří jeden z nejrozsáhlejších horských masivů Sudetské geomorfologické soustavy, do které patří i Orlické hory, s nimiž se táhnou rovnoběžně. Jsou od nich odděleny na severozápadě úzkým a hlubokým údolím Bystřice Dušnické a na jihozápadě malebnou rozlehlou dolinou Divoké Orlice. K východu a severovýchodu klesají do údolí Nysy Kladské a do Kotliny Kladské. Nejvyšší horou je Jagodna (978 m), další vrcholy Lomnická Rownia (896 m), Czerniec (891 m), Smolna (865 m) a Wolarz (850 m). Bystřické hory jsou ploché, porostlé lesem s četnými rašeliništi. Podorlická pahorkatina, neboli Podorlicko, je mnohem širší než samotné pohoří, což je samozřejmě dáno geologickým vývojem. Na západě se zvolna snižuje až k Týnišťské kotlině a Třebechovické křídové tabuli. Tato pahorkatina začíná vrchem Dobrošov u Náchoda a její směr je přibližně určen linií Dobrošov - Nové Město nad Metují - Slavětín nad Metují - České Meziříčí - Třebechovice pod Orebem - Týniště nad Orlicí - Borohrádek - Choceň - Ústí nad Orlicí - Letohrad - Jablonné nad Orlicí - Lichkov. Podíváme-li se na hřeben Orlických hor z podhůří, vidíme zřetelně, jak výrazné svahy, vytvářející uzavřená údolí, postupně přecházejí do ploché České tabule a Polabských tabulí.Z hlediska geologické stavby zde nacházíme obdobné horniny jako ve vrcholových partiích. Přidávají se fylity, amfibolity a zelené břidlice. Zajímavý je tzv. novoměstský fylit, tvořící v Pekelském údolí časté zlomy s výrazným vrásněním. V nižších partiích se už prosazuje období křídových moří, především opukami a slínovci, mnohdy překrytými vrstvami spraší. V okolí Třebechovic pod Orebem, Týniště nad Orlicí a Borohrádku se setkáváme se zbytky pískovců a mohutnými slojemi písků a štěrkopísků. Za zmínku stojí dvě geologické odchylky, a to gabrodiorit - Špičák u Deštného v Orlických horách a granodiorit - okolí Nového Hrádku, Olešnice v Orl. horách a lom u Litic. Zájemcům o podrobnější informace doporučujem odborné publikace, jako např. Příroda Orlických hor a Podorlicka, Zbyněk Roček a kol.

O názvu Sudety
Budete-li cestovat po polské straně Orlických hor, asi vás překvapí časté užívání názvu Sudety pro oblast našich severních pohraničních hor (od Lužických až po Jeseníky). I u nás najdete v odborné literatuře začlenění Orlických hor buď do Krkonošsko–jesenické soustavy, nebo do Sudetské geomorfologické soustavy. Mezi českou veřejností má slovo Sudety poněkud neblahý význam, ale je to význam pouze historický nikoli zeměpisný. Jak to tedy vlastně je? Původ slova Sudety není zcela jednoznačně vysvětlen, ale převážná většina odborníků se přiklání k názoru, že pochází z keltštiny. Slovo Sudéta má gramatický základ sud – kanec a příponu –éta, což znamená les. Původní význam tedy zněl „les kanců“ nebo „les divokých sviní“. V některých pramenech dokonce nalezneme i odkaz na literaturu. V roce 150 našeho letopočtu (nalezneme i r. 130) použil geograf Claudius Ptolemaios na své mapě střední Evropy označení „Sudéta óre“ pro oblast Krušných hor a přilehlých horstev. Ve svém spise Geographica Hyphegesis pak používá výraz „Sudéta Montés“. Vzhledem k tomu, že největšího rozmachu dosáhla keltská sídla, tzv. oppida, na našem území ve 2. a 1. st. př. n. letopočtem, lze předpokládat, že názvy přežily mezi obyvatelstvem, které zůstalo na našem území do doby Ptolemaiovy. S názvem „Sudetská soustava“ se v moderní době setkáváme v orografickém členění Československa z r. 1945, které zpraco - val prof. Hromádko, i v práci V. Häuflera, J. Korčáka a V. Krále z roku 1960. Dnes se v odborné literatuře setkáme s oběma názvy. Jak s Krkonošsko-jesenickou, tak Sudetskou soustavou. Inu, ani zeměpisné názvy to nemají lehké.

Příroda

Prameny Divoké Orlice

PARTNEŘI WEBU

Agentura
Ochrany přírody a krajiny