 |
|
| Mezi pohádkové patrony byl zařazen i loupežník Ledříček, Janošík Orlických hor. Naši patroni obcí jsou bytosti spojené s pohádkami. Ledříček je naopak postavou historicky doloženou. Žil v první polovině 19. století a působil především v okolí Klášterce nad Orlicí. Svými kousky trápil vrchnost v širokém okolí, a proto si jej Bartošovice zvolily za svého patrona plným právem. Vždyť do kláštereckých lesů, k Zemské bráně či Ledříčkově skále je to odsud jen skok. Nemalou roli zde hrála i skutečnost, že Ledříček okolní lesy velmi dobře znal a na mnoha místech v okolí „pracoval“. V úvodu jsme ho nazvali Jánošíkem Orlických hor. To přirovnání je na místě. Přes dvacet let Ledříček bohatým bral a chudým dával. Leckterá zdejší rodina přežila jen díky jeho darům a pomoci. Ledříček pocházel z chudé rodiny. Jeho otec Hans Leder byl vyučen krejčím, ale protože v horách mu živnost moc nenesla, přivydělával si sběrem starých hadrů a železa. Syn Josef byl drobné postavy a v okolí se mu neřeklo jinak než Ledříček. Od malička měl spoustu problémů. Kolikrát se sepral s bohatšími kluky, kteří jej ponižovali a vysmívali se mu, že je chudý žid. Kolikrát byl bit panským hajným jen za to, že chtěl na topení přitáhnout z lesa soušku, jen o málo větší než klestí. V chlapci tak léty uzrával vzdor. Musel se protloukat všelijak, někdy sloužil u sedláka, jindy zase pomáhal tátovi se starým železem. Způsob života, ale hlavně jeho vzdorovitost, byla trnem v oku místnímu rychtáři, a tak ho chtěl poslat do armády. Jenom že, když si pro něj přicházeli vojenští pánové s dráby, stačil je zavčasu zahlédnout. Hned mu došlo, co si pro něho páni konšelé nachystali, a utekl do lesa. Tam mu bylo všelijak. Živil se tím, co les dal, a jen když byl klid, vklouzl opatrně k tetičce Mihulkové, která mu nechala něco teplého k jídlu a alespoň se vyspal v teple. To se ví, že se mu to nelíbilo, vyjídat tetičku, ale aby si mohl dovolit vybafnout na kupce nebo řezníka, na to potřeboval zbraň. Ale kde ji vzít? Léto už pomalu končilo a Ledříček dobře věděl, že takhle zimu nepřežije. Na lov srnců tenkrát přijel nějaký hrabě. Srnčí říje právě vrcholila, a tak se starým hajným chodili z místa na místo. To se ví, hajný byl zvyklý na hory celý život, ale pan hrabě byl brzy unaven. K odpočinku se sám pohodlně uložil na měkké lesní trávě a hajný ať se podívá po nějaké zvěři v okolí. Za malou chviličku hrabě spokojeně spal. Pušku i tašku s náboji položenou vedle sebe. Tak tomu bylo, když usínal. Při probuzení však bylo jinak. Puška nikde, munice nikde. Ale kdepak nikde, hodný kus od pana hraběte si s obojím pěkně vykračoval Ledříček. Se zbraní v ruce to už bylo jiné živobytí. Ani nemusel střílet, stačilo jen namířit a peněz i drahých šperků přibývalo. Někdy sebral i oblečení, a pak se vydával za někoho jiného. Za voraře, krajánka, mysliveckého mládence nebo dokonce za bohatého pána. Kradl všechno, co mohli chudí horalé potřebovat. Látky, potraviny, boty, hrnce. Chudému řemeslníku zaplatil vždycky víc, než by dostal na trhu, ale lakotnému řezníkovi sebral i živé prase. V bartošovických chaloupkách byla potom nečekaná zabíjačka. Zbojník v revíru se nelíbil vrchnosti v Rokytnici, ale ani v Rychnově a už vůbec ne v Žamberku. Tam totiž ukradl zámeckou pokladnu, i když ve vedlejší místnosti spal sám pan důchodní. Ten tu pokladnici hlídal. Ledříček pak podělil žamberecké sousedy, vždyť oni zrovna peníze tolik potřebovali. Při velkém požáru města jim totiž shořely střechy nad hlavou. Prosili tehdy pana vrchního o pomoc, ale ten je nechal vyhodit. Dva dny po krádeži pak v noci obcházel sousedy mladý mnich. Každému dal dostatek peněz, aby si mohl svůj dům opravit nebo postavit nový. Co na tom, že panští drábové doslova šíleli a prohlíželi každého, kdo jen prošel městskou bránou. Mnicha si nikdo nevšiml. Jindy chalupníkovi Kalousovi pošla kravka, živitelka početné rodiny. Večer navštívila rodinu tetička Mihulková. Poseděla, popovídala s nimi, vyslechla nářky. Když odcházela, sáhla do zástěry a na stůl vysázela pět nových zlatek. To že jim posílá Ledříček na novou krávu. Tak Ledříček pomáhal všem potřebným a oni zase rádi pomohli jemu s úkrytem. Svou nejlepší skrýš měl v hlubokém údolí Divoké Orlice. Pověděl mu o ní starý dřevař. Za to, že nenechal jeho rodinu v nouzi. O jeskyňce ve strmé skalní stěně vysoko nad řekou nikdo nevěděl. Nahoru do jeskyně se dostával po vysoké jedli, která svými větvemi dosahovala až k okraji skalního otvoru. Tady měl pohodlné lože, úkryt pro zboží a za mlhavých večerů nebo za deště, kdy nebylo daleko vidět, si zde dokonce mohl rozdělat malý oheň. (Dnes je toto místo známé jako Ledříčkova skála, i když díky sesuvům je dnes jeskyňka podstatně menší než asi byla za časů Ledříčkových. Téměř dvacet let byl postrachem bohatých a spásou chudých horalů. Přestože byl několikrát chycen, vždy se mu podařilo uprchnout. Aby četníci neměli z ostudy kabát, sami o něm šířili pověst, že Ledříček má tajemnou bylinu, která ho činí neviditelným a pomáhá mu uprchnout. Až jednu zimu přestal docházet klášterecký zbojník do chudých chaloupek. Nikdo o něm nevěděl, lidi si vyprávěli, že se na zimu přesunul jinam, a už se těšili, až se Ledříček s jarem objeví. Ale bohužel se tak nestalo. Když roztál sníh, našli dřevaři tělo svého zachránce pod skálou. Zřejmě tam již ležel delší dobu. Asi spadl, když lezl do své jeskyně. Kde byl Ledříček pohřben, nikdo neví, ale pověst o něm žila dál. Lidé si vyprávěli, že nezahynul, že si to jen páni vymysleli, aby chudé lidi oklamali. Zřejmě se někde schovává, a až přijde čas, určitě se zase objeví. |
|
| Razítkovací místa: | |
| Bartošovický obchod (Po, St, Pá 8-15:30, Út, Čt 8-14, So 9-12) | |
| Obecní úřad (Po, St 8-17, Čt 8-15,30, Pá 8-12), tel. 491 616 906 |