 |
|
| Vodníci, čili hastrmani sladkovodní, jsou ryze českou pohádkovou specialitou. V pohádkách z jiných zemí jsou vzpomínáni mořští carové, jezerní královny, ale když chcete cizinci vysvětlit pověst či pohádkový příběh o vodnících z našich řek a potoků, neví, o čem je řeč. Prostě takováto pohádková bytost jinde známa není. Můžeme tedy říci, že obec Dobré má jako svého patrona světovou raritu, přestože, a to musíme přiznat, v českých zemích má svého vodníka kdejaká louže. Většinou to bývali bytosti potměšilé až zlomyslné. Někteří z nich nevynechali jedinou příležitost k pozlobení či potrápení obyčejných suchozemců. Samozřejmě lidé jim opláceli stejnou mincí, a tak mezi lidmi a vodníky vládlo soustavné napětí. Ke cti a chvále vodníků je však třeba přiznat, že v převážné většině byli přísně spravedliví. Výjimkou ve vzájemných vztazích byli lidé žijící u vody nebo ti, jejichž zaměstnání souviselo s vodou. Mlynáři, pilaři, voraři nebo rybáři, ti všichni se snažili být s vodníky zadobře a mnohdy mezi nimi vznikala přátelství, či si navzájem pomáhali. Také v Orlických horách bychom našli celou řadu vodníků, ale jako patrona si jej zvolila obec Dobré, takže vypravujme, co se vypráví o doberském vodníkovi. Ve Zlatém potoce poblíž Aldorfova mlýna u Dobrého sídlil vodník. V obci o něm všichni tvrdili, že je to poťouchlík, že nikomu nic dobrého neudělá. Ale tak úplně to pravda nebyla. Především nikdy nikoho neutopil a s mlynářskými byl ten nejlepší kamarád. Často docházel do mlýna, donášel tam ryby a vždycky jen poprosil panímámu, aby mu pár rybiček pěkně do zlatova upekla. Býval tam častým hostem a klábosil s panem otcem a čeledí. Občas vyprávěl i tak veselé historky, až chasu smíchy břicho bolelo. Měli bychom na něj prozradit i jeho slabost. Mohl se utlouci po mlynářčiných buchtách. Jinak to byl stydlivka. Kdykoliv zavítal do mlýna někdo cizí, ani se neukázal. V jednom však doberští měli pravdu, a to v tom, že je to pěkná podšívka. Co se tenhle dareba navyváděl šelmovských kousků a lumpáren. Své o tom věděl i čeledín ze statku, Václav. Přijel takhle jednou v podvečer do mlýna pro dva pytle čerstvě semleté mouky. Panímáma právě chystala k večeři a milého Václava pozvala spolu s ostatními ke stolu. Václavovi chutnalo a u dobrého jídla a pití se zdržel až do setmění. Dobré jídlo a hlavně buchty voněly až ven a náš hastrman už měl na Václava zlost, co že se tam tak dlouho motá. Byla už černočerná tma, když čeledín naložil pytle na trakař a vyjel. Od mlýna k Dobrému je to pěkně do kopce. Aby se Václavovi lépe jelo, táhl trakař za sebou. Popruh mezi nosidly si hodil přes rameno a přes prsa a s chutí vyrazil ke vsi. Zpočátku se mu šlo dobře. Po dobré večeři měl plno síly, a tak si zvesela pohvizdoval. Když ale přejížděl most přes potok, trakař náhle ztěžkl. Václav se otočil, ale neviděl, že by na trakaři něco přibylo. A tak namáhavě supěl do kopce. Už se těšil na rovinku, ale ani tam se mu nejelo lépe, spíš hůře. Trakař byl stále těžší a těžší. S vypětím všech sil, celý zchvácený, dojel do statku. Ledva však projel branou, byl najednou trakař lehounký jako pírko. Všechna tíha byla tatam. Utahaný Václav sedl na zápraží a utíral si zpocené čelo. A v nočním tichu najednou uslyšel zlomyslný smích, který se vzdaloval od statku a vracel se zpět k mlýnu. Čeledínovi došlo, že si z něj hastrmánek pěkně vystřelil, ale byl rád, že mu neprovedl nic horšího. Od té doby však z mlýna vždycky pospíchal, aby byl za světla doma. |
|
| Razítkovací místa: | |
| Místní obchod (Po-Pá 6,00-12,30; 14,30–17,00, So 6,00–11,00) |