 |
|
| Všichni skřítci lískutáci pocházejí z lesa Halína, co se rozkládá u Běstvin. Už je tomu dávno, co tam žili spolu s dalšími pohádkovými bytostmi. Ale protože to jsou malí neposedové a některá strašidla chtěla mít svůj klid, docházelo často k hádkám. Když si lískutáci začali hrát nebo tropit ty své drobné neplechy, tak jako to dělají malí kluci, každý je hned okřikoval. A když už na ně začal bručet i starý vodník, který si jinak nikoho nevšímal, rozhodli se někteří skřítci, že raději odejdou někam jinam. Starým lískutákům se nechtělo, oni že zůstanou v lískových keřích na kraji lesa, ale mladí se chtěli odstěhovat. Vylezli na vršky smrků a rozhlíželi se, kam by se měli vydat. Nejvíce se jim zamlouvaly hory na obzoru. Jedné měsíčné noci se tedy rozloučili s Halínem a vydali se na cestu. V lese bylo najednou podivné, až bolestivé ticho. Halas lískutáků bylo slyšet už jen v krátkých okamžicích, kdy vítr přivál útržky jejich povídání. Hory na obzoru, to byl krásný cíl. Ale to víte, lískuták je maličký, o něco větší než lískový oříšek. Skřítci šli celou noc, nožičky už je bolely, ale horské lesy byly stále v nedohlednu. Najednou se před nimi objevilo rozsáhlé lískoví. Skřítci houštinu opatrně prozkoumali, jestli v ní už náhodou nežijí jiné bytosti. Ale nikde nikdo. Jen ptáci létali ve vzduchu a ve větvích si hrály veverky. Tady zůstaneme, rozhodli se najednou skřítci. Z vršku nejvyššího keře se rozhlíželi po okolí. Všude byl klid, jen z komínů chaloupek stojících opodál stoupal k obloze dým, jak hospodyně zrána zatopily. Že se osada jmenuje Lískov a lidé ji později přejmenují na Chlístov, to skřítky pranic nezajímalo. Lidí se nebáli, před nimi se vždy dokázali ukrýt. A tak tedy zůstali. Všichni se na svých malinkých nožičkách rozeběhli po houštině a každý obsadil nějaký ten keř. V kořenech si zakrátko postavili malinké domečky. Druhý večer se sešli u domečku toho nejstaršího, jediného starého lískutáka, který se vydal na cestu s nimi. Starý skřítek k nim promluvil velice vážně. „Našli jsme si nový domov, nikdo nás neokřikuje v našich hrách, ale musíme si své sídlo hlídat, aby nám ho někdo jiný neničil. Každého hejkala, každičkou vílu či bludičku musíme vyhnat. Ne, že by nám vadili, ale za čas by za nimi přišli další a těm bychom zase vadili my. V lískoví si udržujte pořádek, každý si hleďte svého keře, ať dobře prospívá a všem se nám dobře povede. Keřů je zde spousta, nikdo se nemusí s nikým škorpit a můžeme zde žít v pokoji a míru.“ Tak se také stalo. Lidé z blízkých chaloupek si brzy všimli, že lísky, které předtím bůhví proč chřadly, najednou zkrásněly a byly plné oříšků. Jednoho dne však přišla předzvěst pohromy. Nejmenší lískutáček seděl na větvičce na kraji lískoví a vyhříval se v paprscích podzimního sluníčka. Pod ním děti sbíraly spadané oříšky a bavily se. A tu jedna holčička začala vyprávět, co prý říkal její tatínek. Že vrchnost chce všechno lískoví vykácet, kořeny vypálit a rozšířit tady svá pole. To byla rána. Lískutáček honem rozhoupal větvičku a hup, hop, jako veveřička přeskakoval až ke keři, kde žil starý skřítek. Ten ho pozorně vyslechl a hned poprosil kosa, který hnízdil v jeho keři, aby všechny lískutáky obletěl a svolal k němu. Za krátkou chvíli se všichni seběhli. Malý lískutáček vyprávěl, co slyšel. Nastalo velké zděšení, že se budou muset zase stěhovat. Ale starý skřítek je zarazil. Tentokrát se nikam nepůjde, bude se bojovat. A naučil skřítky kouzlo, se kterým dokážou roztřískat každé mrtvé dřevo na padrť. Den pohromy skutečně přišel. K houštině přijel povoz se sedláky a chalupníky. V rukách pily, sekery, krumpáče. S nimi přijel dráb, aby dohlížel na robotníky. Starý sedlák keře prohlédl a litoval, že se má takové krásné lískoví ničit. Dráb jej však okřikl, že tady není od toho, aby rozumoval, ale dělal, a napřáhl rákosku. Ta se mu ale v ten okamžik rozsypala v ruce na třísky. To na drába skočil malý lískutáček. A už se přidali i ostatní. Násady, rámy pil, dřeváky, ba i vůz, všechno se během chvilky měnilo na třísky. Robotníci začali zděšeně utíkat, že tam straší. Dráb na ně křičel, ať se koukají vrátit, nebo že jim dá vysázet pětadvacet, ale vtom se mu rozsypalo dřevěné pouzdro na šavli a cítil, jak mu pod nohama mizí dřevěné podpatky bot. Nechal všeho hulákání a se strachem utekl také. Pan vrchní se na drába zle obořil, co že je to za nesmysl, a že zítra se musí vše napravit. Ale nenapravilo se nic. Pan vrchní přijel, postavil se k houštince a velkopansky se opřel o svou hůlku. V ten moment se poroučel nosem do bláta, protože hůlka mu zmizela pod rukou. Pak už se jenom zděšeně díval, jak se mu před očima rozpadá kočár. Nikoho nikde neviděl, a přesto se všechno, co bylo ze dřeva, rázem měnilo na třísky. Hromada třísek, kožené sedačky a kusy železa připomínaly, že tady ještě před chvílí stál panský kočár. Velmi rychle se pan vrchní vyhrabal na vlastní nohy a upaloval od lískoví pryč. Za ním se neslo posměšné chichotání skřítků. Lískoví zůstalo stát. Nikdo si už na ně netroufal sáhnout. A lískutáci? Ti určitě žijí v okolí Chlístova podnes. Jen se dobře podívejte, jaká je tu krásná čistá příroda. |
|
| Razítkovací místa: | |
| Rodinné domy č.p. 15 a č.p. 6 (Po-Ne 8,00–18,00) |